„Největším nebezpečím v turbulentních dobách není samotná turbulence, ale jednání podle včerejší logiky.“ – Peter Drucker
První procházka ulicemi Říma je zážitek, který ve mně zůstává ještě celé dny. Všude kolem jsou ruiny… a mezi nimi kočky. Kočky, které jsou dnes tichými obyvateli místa, kde kdysi stávalo impérium.
V té době jsem si pořád kladl otázku: Jak je možné, že je tolik budov opuštěných? Proč, když tu kdysi bylo tolik moci, z toho zbylo tak málo?
Teorií o pádu Říma je spousta: vnější, vnitřní, ekonomické, politické i vojenské faktory. Ale co mě stále pronásleduje nejvíc, je obraz opuštěných budov.
Říše – stejně jako firmy – nepadají přes noc. Nikdo nevěří, že to, co dnes mají, by mohlo zmizet. A tak se to nerozpadá: prostě se to zanedbává. Mramor se den za dnem pokrývá prachem. A pak, jednoho dne, se tam nastěhují kočky.
Mám na mysli firmy. I ony si myslí, že budou existovat navždy. Uspokojí se s pohodlnou a známou logikou a nenechají prostor pro nic nového.
Tyto náznaky bývají málokdy zřetelné:
• Zastaralé obchodní modely, které se nedokážou přizpůsobit.
• Arogance maskovaná jako stabilita: „Vždycky jsme to tak dělali.“
• Ztráta kontaktu se zákazníkem.
• Vyčerpaná firemní kultura: odchod talentovaných zaměstnanců; neshody mezi jednotlivými odděleními; větší snaha o vymezování vlastního teritoria než o spolupráci.
• Procesy, které nikdo nekontroluje; náklady, které raketově rostou; rozhodnutí, která se bez otázek opakují. Úpadek začíná nenápadně. Ne nějakým oznámením.
Ne v době krize.
Ale v systematickém opakování každodenního života.
A pak ta otázka: Co když tu ty kočky už jsou?
